Zpočátku se zpracovával třtinový cukr dovážený z italského Terstu a později cukrová řepa pěstovaná v okolí Dačic. Nepříznivé klimatické podmínky ve zdejší nadmořské výšce však této plodině nepřály a také nedokonalá technologie výroby nakonec vedla k tomu, že byl cukrovar v roce 1832 uzavřen.
Ve výrobě cukru pak pokračovala rafinerie v Dačicích, která se rovněž několik let potýkala s finančními problémy. Ty skončily až v roce 1840, kdy byl povolán nový ředitel. Příchodem Švýcara Jakuba Kryštofa Rada začalo nejvýznamnější období cukrovarnictví ve zdejším kraji a současně se začalo schylovat k vynálezu, který Dačicím zajistil sladké světové prvenství. Za Radova vedení byly v rafinerii podstatně rozšířeny výrobní prostory, byly pořízeny nové cukrovarnické stroje a přístroje. Cukrem z Dačic byla zásobována města nejen na jihozápadní Moravě.
A jak to bylo se slavným vynálezem? I zde lze použít přísloví: „Za vším hledej ženu.“ Traduje se, že manželka J. K. Rada se při sekání cukrové homole zranila a se vztyčeným ovázaným ukazovákem požádala svého muže, aby už s tím konečně něco udělal, vždyť je přece ředitel. Ať už jsou příčiny vzniku kostkového cukru jakékoliv a přičteme je nátlaku praktické hospodyňky či ekonomickým požadavkům správní rady cukrovaru, faktem je, že už na podzim roku 1841 dostala paní Juliana darem od svého chotě bedničku se 350 kusy bílých a obarvených červených kostek cukru. Na zpečetění svého úspěchu obdržel Rad v lednu 1843 privilegium dvorské komory ve Vídni a o rok později již vlastnil patent na svůj vynález, který mu byl udělen pro celou monarchii.
Kostkový cukr se stal převratným vynálezem. Začali si ho chválit nejen výrobci, obchodníci, ale i domácnosti. Odpadla nesnadná manipulace s homolemi a dalšími tvary, ve kterých se původně cukr vyráběl. Odpadlo nebezpečí úrazu při sekání a krájení na drobné kousky. Kostky se daly snadno odvažovat, počítat a prodávat v úhledných krabičkách.
Po neshodách se společníky Jakub Kryštof Rad v roce 1846 z Dačic odešel a o šest let později byl cukrovar uzavřen. Závod pokulhával za konkurencí, náklady na dovoz surovin z řepných oblastí stále stoupaly a technologie zaostávala.
Nicméně, světové prvenství zůstalo a více o něm vypráví stálá expozice v Městském muzeu a galerii a dále expozice, která bude zpřístupněna letos v červenci, u příležitosti oslav 160. výročí v původních prostorách rafinerie cukru na Palackého náměstí.
Až si budete kostkou cukru sladit oblíbenou kávu nebo svým dětem čaj, vzpomeňte si, že v cípu jihozápadní Moravy je osmitisícové město Dačice, které je nejen hezké, přátelské a posazené do nedotčené přírody, ale že nebýt malé továrny a jejího pana ředitele, mohli jste si až do dnešních dnů dál sekat a řezat cukr z cukrových homolí. A vězte – i kostka cukru může mít svůj pomník. Nevěříte? Přijeďte se podívat!